Stačí několik málo dní na chatě se dvěma chlapci vstupujícími do puberty a všechny osvědčené výchovné metody jsou v troskách. Člověk je nucen od rána do večera okřikovat, zakazovat a zoufat si. Ocitne se ve stavu permanentního naštvání a podráždění, které přiživují „nevinné“ hlášky typu „A co jsme zrovna teď udělali špatně?“ Člověk začíná ty děti nenávidět a opravdu nemá sílu všímat si náznaků snahy o zlepšení chování.

Až lekce od delfínů a vypravení dětí za dalšími prázdninovými dobrodružstvími zase věci srovnalo do normálu a utvrdilo mě v tom, že to prostě příště zkusím o něco lépe.

Delfíni jsou velmi citlivá a společenská stvoření a když se dostanou do nějaké abnormální nebo stresující situace, mohou se propadnout i do stavu hluboké frustrace. Když v takovou  chvíli jejich cvičitel reaguje silou a vztekem, delfíni se ještě více zablokují. Když ale trenér použije výrazné povzbuzení v podobě kbelíku plného ryb, delfín se tak rozradostní, že je schopen se ze své frustrace dostat. A jakmile se objeví náznaky správného chování, trenér je hned odměňuje a oceňuje, čímž v delfínech toto chování utvrzuje.

A takhle jednoduše by to mělo fungovat všude – na děti, na partnery, v práci.. Proč je to vždycky tak těžké, když je to vlastně tak jednoduché? Asi proto, že nás to neučili ve škole místo spousty jiných, méně podstatných věcí. Tak nezbývá, než se každý den snažit a snažit. Držím vám při tom snažení palce.